Praha se ráda tváří jako staré město.
Dělá to výborně.
Vystavuje gotické věže, barokní kupole, svaté stojící nehybně na kamenných podstavcích a fasády, které vypadají, jako by je stovky let nikdo netrefil.
A pak se za rohem otočíte.
Nad ulicí visí Sigmund Freud.
V pasáži Lucerna svatý Václav sedí na mrtvém koni pověšeném hlavou dolů.
Před Muzeem Franze Kafky dva nahí muži močí do bazénku ve tvaru Česka.
Na žižkovskou televizní věž šplhají obří bezobličejová dětská těla.
Kousek dál se kovová Kafkova hlava rozkládá na otáčejících se vrstvách a za chvíli se znovu složí do známé tváře.
Není to druhá Praha.
Je to stále to samé město.
Jen bez pohlednicového filtru.
A za velkou část tohoto kontrolovaného chaosu může David Černý.
Pokud tedy hledáte v Praze něco víc než Karlův most, Staroměstské náměstí a Hradčany, sochy Černého jsou jedním z nejlepších způsobů, jak vstoupit do neobvyklé, alternativní a trochu drzé Prahy.
Kdo je David Černý?
David Černý je jedním z nejznámějších současných českých umělců.
Ale slovo „sochař“ o něm říká rozhodně málo.
Černý využívá sochu, mechaniku, architekturu, provokaci a české smyslu pro absurditu. Jeho práce často nefungují v muzeích, ale přímo ve městě.
A to je klíč k jejich pochopení.
Socha Černého má zřídka jen „hezký vzhled“.
Má překážet.
Překvapit.
Provokovat.
Někdy pobavit.
Někdy donutit kolemjdoucí, aby na několik sekund nevěděl, zda se dívá na umění, vtip, politickou poznámku nebo prosté šílenství.
V Praze takový jazyk funguje výjimečně dobře.
Čechové mají totiž odjakživa zvláštní nedůvěru k patosu.
V zemi Haška, Hrabala a Kafky se hrdina velmi snadno změní v antihrdinu, vznešenost v grotesku a národní pomník ve vtip.
Černý to dokonale využívá.
David Černý a Praha – proč jsou jeho sochy všude?
Největší galerií Davida Černého je samotné město.
Jeho díla se neobdivují jen v uspořádané výstavní síni.
Potkáváte je při nákupu.
V přechodu mezi ulicemi.
Nad hlavou.
Na nádvoří.
U nákupního centra.
Na věži.
U moderního paneláku.
Některé se staly turistickou atrakcí.
Jiné stále můžete přehlédnout.
A právě proto je procházka stopami Davida Černého po Praze zajímavější než obyčejné škrtnutí soch z mapy.
Ve skutečnosti jde o procházku českou mentalitou.
Po společenské transformaci.
Po národních symbolech.
Po vztahu Čechů k vlastní historii.
A po specifickém humoru, ve kterém se člověk nejprve zasměje a až potom si uvědomí, že vtip se týkal i jeho.
Kafkova hlava v Praze
Jednou z nejčastěji fotografovaných současných soch v centru je Kafkova hlava Davida Černého, stojící u komplexu Quadrio.
Je to monumentální kovová hlava složená z pohyblivých vrstev.
Po určitou dobu vypadá vše klidně.
Vidíme tvář.
Pak se jednotlivé úrovně začnou posouvat.
Nos se posune jedním směrem.
Čelo druhým.
Tvář přestane existovat.
Za chvíli se znovu složí.
Kafka se vrátí.
A za chvíli zase zmizí.
Stěží si dokážete představit kafkovštější pomník.
Kdy se otáčí Kafkova hlava v Praze?
To je jedna z nejčastějších otázek turistů hledajících tuto sochu.
Mechanismus funguje podle naprogramovaných sekvencí, takže před speciální cestou jen proto, abyste viděli pohyb sochy, se vyplatí zkontrolovat aktuální rozvrh na místě.
Samotný pohyb je však jen polovinou zážitku.
Nejzajímavější je moment, kdy se lidská tvář rozpadá na geometrické fragmenty.
Kafka se mění v stroj.
Člověk v mechanismus.
To je velmi pražské.
A velmi Černého.
Visící Freud v Praze
Tuto sochu je velmi snadné přehlédnout.
Důvod je prostý:
většina lidí se dívá před sebe.
A tady se musíte podívat nahoru.
Nad ulicí visí člověk.
Jednou rukou se drží kovové konstrukce.
Vypadá to, jako by za chvíli spadl.
Je to Sigmund Freud.
Socha známá jako Visící Freud v Praze, Man Hanging Out nebo Viselec je jedním z nejcharakterističtějších děl Černého.
Freud nestojí na podstavci.
Nesedí důstojně u stolu.
Visí.
Doslova.
Můžete v tom vidět nejistost intelektuála.
Krizi moderního člověka.
Otázku hranice mezi kontrolou a pádem.
Nebo prostě skvělý český vtip umístěný několik metrů nad hlavami turistů.
Černý obvykle nechává divákovi dostatek prostoru, aby si sám vybral verzi.
Palác Lucerna a svatý Václav na mrtvém koni
Pokud do mapy zadáte Palác Lucerna Praha, stojí za to neskončit prohlídkou u krásného interiéru pasáže.
Podívejte se nahoru.
Najdete tam jednu z nejznámějších soch Davida Černého.
Svatý Václav sedí na koni.
Jenže kůň je mrtvý.
Visí hlavou dolů.
Jazyk mu vyčnívá z tlamy.
A Václav stále sedí na jeho břiše s důstojností člověka, který zjevně neobdržel zprávu, že se celá monumentální scéna právě rozpadla.
Nedá si nevzpomenout na slavný pomník svatého Václava stojící na nedalekém Václavském náměstí.
A právě v tom spočívá síla Černého práce.
Kilometr dál máme národní symbol postavený podle všech pravidel monumentálnosti.
Tady je tentýž symbol otočený.
Doslova.
Pasaž Lucerna v Praze – stojí za to vstoupit i pro jednu sochu
Pasaž Lucerna je sám o sobě zajímavou částí pražského centra.
Pro lidi hledající umění Davida Černého je však umístěná tam Socha Kůň (Kůň) povinnou zastávkou.
Je to dobrý příklad toho, že nejzajímavější současná pražská atrakce se někdy nachází doslova několik kroků od míst, která navštěvují tisíce lidí.
Stačí vědět, kam se podívat.
Močící před Muzeem Franze Kafky
Na Malé Straně, na nádvoří u Muzea Franze Kafky, stojí další Černého práce.
Dvě mužské postavy stojí proti sobě.
Mezi nimi je nádrž ve tvaru Česka.
A figury do ní močí.
Ano.
Je to veřejné umění.
A ano.
Jseme kousek od Karlova mostu.
Práce je známá jako Proudy, Piss nebo prostě Močící.
Je to Černý v čisté podobě.
Stát se mění v bazén.
Pomník v fontánu.
Vznešenost ve fyziologii.
Můžete v tom vidět politickou poznámku.
Můžete vidět vtip z národní vážnosti.
Můžete také pokrčit rameny a udělat fotku.
Všechny tři reakce jsou součástí této práce.
Miminka – děti na žižkovské televizní věži
Pokud jste kdy viděli fotografii televizní věže Žižkov, pravděpodobně jste si všimli něčeho zvláštního.
Po konstrukci se plazí gigantické miminka.
Jsou to Miminka, tedy Babies Davida Černého.
Jejich tváře nemají běžné rysy.
Nahradil je charakteristický, nelidský důlek připomínající kód nebo mechanickou pečeť.
Z dálky vypadají téměř vtipně.
Zblízka začínají být děsivé.
A právě mezi těmito dvěma pocity se Černý cítí nejlépe.
Žižkov – Praha mimo pohlednici
Výprava k věži má ještě jednu výhodu.
Vytáhne vás z nejobvyklejšího centra.
Žižkov je úplně jiná Praha než okolí orloje.
Běžnější.
Méně vyleštěná.
Plná hospod, strmých ulic, domů a míst, která se nesnaží tvářit jako turistická atrakce.
Pokud vás zajímá alternativní Praha, právě tyto čtvrti stojí za to doplnit do plánu.
Lilith v Praze
Jednou z novějších a nejmonumentálnějších realizací spojených s Černým je Lilith v Karlíně.
Obrovská ženská figura byla přímo začleněna do moderní architektury.
Nestojí před budovou jako tradiční pomník.
Vstupuje s ní do fyzického vztahu.
Drží ji.
Objímá ji.
Dominuje nad fasádou.
Je to zcela jiná měřítko než Visící Freud nebo malý Embryo.
A zároveň zůstává princip podobný:
člověk se má zastavit a zeptat se:
co vlastně vidím?
Je to také dobrý důvod navštívit Karlín – čtvrť, která ukazuje zcela jinou tvář současné Prahy.
Embryo – socha, kterou je snadné přehlédnout
Ne všechny Černého práce jsou obrovské.
Embryo funguje přesně naopak.
Zapuštěná do části městského prostoru může být nezpozorována člověkem, který neví o její existenci.
A to je jedna z radostí z prohlídky Prahy stopami současného umění.
Najednou zjistíte, že město má vrstvy.
Jedna je pro všechny.
Druhá pro ty, kteří znají historii.
Třetí pro ty, kteří se dívají pozorněji.
Černý, Kafka a česká absurdita
Spojení Davida Černého s Kafkou může vypadat jako snadný tah.
Ale oba mají s Prahou podobný problém.
Nedovolí jí být pohodlnou.
Kafka dokázal změnit úřad v noční můru, proces v bludiště a běžný život v situaci, jejíž pravidla nikdo člověku nevysvětlil.
Černý dělá něco podobného s veřejným prostorem.
Vše vypadá známě.
Pomník.
Kůň.
Hlava.
Člověk.
Dítě.
Auto.
Až za chvíli si všimneme, že něco není v pořádku.
Kůň nežije.
Hlava se rozpadá.
Člověk visí nad ulicí.
Dítě nemá tvář.
Auto dostalo nohy.
Je to posunutá realita o několik centimetrů.
Dost málo na to, abyste ji nerozpoznali.
A dost na to, abyste cítili úzkost.
Neobvyklá Praha – město Davida Černého
Největší výhodou procházky stopami Černého je, že vede velmi různými částmi města.
Od turistického centra.
Přes Malou Stranu.
Lucernu.
Žižkov.
Karlín.
Až po místa, kam většina lidí během prvního víkendu v Praze vůbec nedorazí.
Proto jsou sochy Davida Černého v Praze něčím víc než seznamem divných objektů.
Tvoří alternativní mapu města.
Mapu založenou ne na králích, kostelích a válkách, ale na provokaci, ironii a současném umění.
Pokud máte rádi právě takovou Prahu, podívejte se také na naši procházku Brutalismus – Letná. Je to další způsob, jak poznat město mimo klasické pohlednicové centrum.
Pro první kontakt s Prahou bude lepší Praha v kostce, a pokud máte raději temnější příběhy a městské povídky, tak Praha ve stínu legend.
Všechny aktuální procházky najdete na – polský průvodce Prahou.
FAQ – David Černý a jeho sochy v Praze
Kde se nachází Kafkova hlava v Praze?
Kafkova hlava Davida Černého se nachází u komplexu Quadrio v centru Prahy.
Kdy se otáčí Kafkova hlava?
Socha je kinetická a provádí naprogramované sekvence pohybu. Protože způsob fungování se může měnit technickými nebo organizačními změnami, před návštěvou se vyplatí zkontrolovat aktuální informace na místě.
Kde je Visící Freud v Praze?
Visící Freuda musíte hledat vysoko nad ulicí v historickém centru. Mnoho lidí pod ním prochází, aniž by si ho všimli.
Kde se nachází Černého kůň?
Sochu Kůň, zobrazující svatého Václava sedícího na mrtvém koni, uvidíte v Pasaži Lucerna v Praze.
Kde jsou Černého děti?
Nejcharakterističtější Miminka se nacházejí na televizní věži Žižkov.
Stojí za to prohlížet Prahu stopami Davida Černého?
Ano, zejména pokud už znáte nejdůležitější památky a zajímá vás neobvyklá Praha, současné umění, český humor a místa mimo standardní turistickou trasu.
Praha nechce vždycky být krásná
A možná právě proto je zajímavá.
Můžete sem přijet pro Karlův most.
Můžete pro Hradčany.
Můžete pro pivo.
Ale po několika dnech začínáte objevovat jiné město.
Město, které dokáže postavit národního hrdinu na mrtvého koně.
Pověsit Freuda nad ulici.
Rozložit Kafku na kovové plátky.
Posadit obří děti na televizní věž.
A udělat to všechno bez vysvětlení kolemjdoucímu, co má o tom myslet.
David Černý tuto vlastnost Prahy nevytvořil.
On ji jen skvěle pochopil.
Protože pod všemi věžemi, paláci a fasádami existuje ještě jedna Praha.
Ironická Praha.
Nezkrotná.
Absurdní.
Taková, která nemá ráda pomníky stojící příliš rovně.
A když ji jednou uvidíte, je velmi těžké vrátit se k pohlednici.