Stopami Davida Černého – Město, které se směje legendě do tváře
Jedné noci mi Praha zašeptala:
„Jsem víc než věžičky a pivo. Chceš vidět mou temnější duši? Pojď se mnou.“
A těžké je odmítnout město, které po setmění vypadá, jako by za každým rohem mohlo změnit pravidla hry.
Dnešní Praha je uspořádaná.
Karlův most vede tam, kam má.
Svatí klidně stojí na svých podstavcích.
Hradčany střeží panoramu.
Orloj odměřuje čas.
Domovy dělají to, co domy dělaly posledních sto či dvě sta let: stojí a dovolují se fotografovat.
Ale existuje druhá Praha.
Stačí jen přestat hledět přímo před sebe.
Pak zjistíte, že nad hlavou visí Freud.
Svatý Václav sedí na mrtvém koni.
Dva nahí muži si šdouchají do Česka.
Po televizní věži lezou děti bez tváří.
Autobus dělá kliky.
Trabant dostal nohy.
A Franz Kafka se neustále rozpadá na desítky kovových dílů a znovu skládá, jako by se nic nestalo.
Tak začíná procházka stopami Davida Černého v Praze.
Není to běžné prohlížení památek.
Je to spíše městská hra.
Každá socha je dalším vodítkem.
Každá říká:
nevěř prvnímu dojmu.
Černý si s Prahou dělá už dlouho něco, co tradiční pomníky zvlášť nemají rády.
Odebírá jí vážnost.
A pak zjišťuje, co zůstane.
1. Hlava, která mění pohled
Hlava Franza Kafky / K. – Quadrio, 2014 Wikipedia: Head of Franz Kafka
Začínám v centru města.
To je důležité.
Protože metafyziku nic nepředznamenává.
Není tu temná ulička.
Není gotická krypta.
Není starý židovský hřbitov.
Je tu moderní obchodní komplex Quadrio, ruch, obchody, sklo, reklamy a lidé spěchající ke svým věcem.
A uprostřed toho všeho stojí Kafka.
Obrovský.
Lesklý.
Kovový.
Kafkova hlava v Praze je vysoká přes deset metrů, váží desítky tun a skládá se z 42 nezávisle se otáčejících vrstev z nerezové oceli.[^1]
Nejprve vidíte tvář.
Nos.
Rty.
Čelo.
Důvěrně známé rysy spisovatele.
A pak se všechno začne posouvat.
Jedna vrstva se otočí doleva.
Druhá doprava.
Rty sjedou pod nos.
Čelo přestane sedět ke zbytku lebky.
Na chvíli Kafka nepůsobí jako člověk.
Je to stroj.
Hromada kovových disků.
Mechanismus, který ztratil návod k vlastní tváři.
A pak se všechno vrátí.
Kafka znovu pohlédne na kolemjdoucí.
Jako by chtěl říct:
„Nebojte se. Nic se nestalo.“
Ale stalo se všechno.
Proč právě Kafka?
Těžko najdeme lepšího patrona pro takový mechanismus.
Kafka psal o člověku, který se snaží fungovat ve světě, jehož pravidla nechápe.
O systémech větších než jednotlivec.
O byrokracii.
O identitě.
O realitě, která na první pohled vypadá normálně, ale za chvíli se ukáže jako noční můra.
U Černého si ani tvář Kafky nedokáže udržet stabilitu.
Rozpadá se.
Skládá se znovu.
Mění se.
Umělec při této realizaci poukazuje i na současný politický kontext a zvláštní místo Kafky v české představivosti.[^1]
Kdy se otáčí Kafkova hlava?
To je jedna z nejčastějších otázek turistů.
Na internetu najdete různé harmonogramy pohybu, protože způsob spuštění mechanizmu se může měnit z technických nebo organizačních důvodů. Nejlepší je zjistit aktuální rozvrh přímo na místě.
Nejdůležitější je jedno:
neudělejte jen fotku nehybné hlavy a neodejděte.
Počkejte.
Smysl tohoto díla začíná v momentě, kdy Kafka přestává být Kafkou.
A právě proto se pohyblivá Kafkova hlava v Praze stala jednou z nejrozpoznatelnějších současných atrakcí města.
Není to pomník spisovatele.
Je to pomník nestability.
A v Praze to dělá rozdíl.
2. Freud, který se nemůže rozhodnout
Man Hanging Out – Husova, 1996/1997 The Guardian Insight
Od Kafky pokračujeme dál.
Město se uklidňuje.
Domovy se vracejí na svá místa.
Dlažba se chová slušně.
Restaurace vyvěšují stoly.
Turisté se dívají do telefonů.
Vypadá to, že nám Černý dal chvíli klidu.
Nedal.
Stačí jen podívat se nahoru.
Nad ulicí visí člověk.
Jednou rukou se drží kovové konstrukce.
Druhou má volně spuštěnou.
Nohy visí nad prázdnotou.
Zespodu na chvíli opravdu můžete pomyslet:
za chvíli spadne.
Až později zjistíte, že je to Sigmund Freud.
Visící Freud v Praze – proč vlastně visí?
Dílo Man Hanging Out, česky často označované jako Viselec, vytvořil Černý v roce 1996. V Praze visí nad ulicí Husova od roku 1997.[^2]
A tady začíná něco zajímavějšího než obyčejná provokace.
Černý sochu tvořil na konci 20. století.
Všichni se tehdy ptali, co přinese nové tisíciletí.
Internet.
Technologie.
Globalizace.
Nová politika.
Nová společnost.
A co se stane se starým typem intelektuála.
Umělec zvolil Freuda jako symbol intelektuálního světa 19. a 20. století – člověka, který se snažil popsat to, co je skryto uvnitř lidské psychiky.[^2]
A pak ho zavěsil nad ulici.
Bez půdy.
Bez podstavce.
Bez bezpečí.
Freud nespadne.
Ale ani nestojí.
Je mezi.
Člověk mezi strachem a rozhodnutím
Tuto sochu lze číst velmi jednoduše.
Každý z nás někdy visí.
Mezi prací, kterou nemá rád, a strachem z odchodu.
Mezi vztahem a osamělostí.
Mezi tím, co známe, a tím, po čem toužíme.
Mezi:
„ještě vydržím“
a:
„pouštím.“
Freud to jen ukazuje trochu doslovněji.
A proto Visící Freud v Praze funguje tak dobře.
Není potřeba znát psychoanalýzu.
Stačí jednou v životě nevědět, co dělat dál.
To znamená, že vstup má vlastně každý.
Socha, kterou brali za pravého člověka
Instalace cestovala po světě a její realistický vzhled mnohokrát vyvolal poplach.
Lidé viděli siluetu vysoko nad zemí a hlásili službám člověka v nebezpečí.
To je jeden z nejlepších důkazů, že Černý vyhrál.
Protože na několik sekund socha přestává být uměním.
Stává se událostí.
Až později mozek získá kontrolu zpět.
3. Nekrolog svatého Václava
Kůň (Václav na mrtvém koni) – Pasáž Lucerna, 1999 CN Traveler on Kun
Vstupujeme do Pasáže Lucerna.
Je to jedno z míst, kde sama Praha vypadá jako filmová kulisa.
Elegantní pasáž.
Historické interiéry.
Světlo.
Schody.
Kavárny.
A pak se podíváte nahoru.
Svatý Václav stále sedí na koni.
Akorát že kůň je mrtvý.
A někdo ho pověsil nohama vzhůru.
Jazyk mu visí z tlamy.
Nohy nehybně trčí do vzduchu.
A patron Čech sedí na jeho břiše s důstojností člověka, který zjevně usoudil, že nejlépe bude chovat se tak, jako by se vůbec nic nestalo.
Lucerna a český národní symbol naruby
Kilometr dál, na Václavském náměstí, stojí monumentální pomník svatého.
Tam všechno funguje podle pravidel.
Kůň stojí.
Jezdec hledí před sebe.
Národ má hrdinu.
Historie má směr.
Pomník má svislici.
Tady Černý vezme celý ten kód a otočí ho o 180 stupňů.
Doslova.
Jeho Svatý Václav / Kůň vznikl v roce 1999 a od té doby se nachází v Paláci Lucerna.[^3]
Sam umělec popisoval smysl sochy výjimečně přímočaře: národní kůň je mrtvý, všechno je naruby, ale lidé se stále chovají, jako by situace byla zcela normální.[^3]
Není to jemná metafora.
Ale někdy je jemnost přeceňována.
Stát jede dál. Jen kůň nežije
A právě tady se vtip stává nebezpečným.
Protože ho lze přenést na jakoukoli realitu.
Instituce přestala fungovat?
Jedeme dál.
Systém se rozpadá?
Jedeme dál.
Kůň je mrtvý?
Posadíme se na břicho.
Ať to vypadá oficiálně.
Proto kůň Davida Černého v Lucerně je víc než turistická zajímavost.
Je to velmi česká forma politické filozofie.
Bez manifestu.
Bez transparentu.
Bez projevu.
Stačí mrtvý kůň.
4. Politika píše do vody – živě
Piss / Streams – Muzeum Franza Kafky, 2004 Wikipedia: Piss (Černý)
Baroko.
Paláce.
Kilometr od Karlova mostu.
Jedna z těch částí Prahy, kde člověk začíná podezřívat, že město vzniklo výhradně proto, aby turisté měli dobré fotky.
A pak vstoupíme na nádvoří u Muzea Franza Kafky.
Stojí tam dva nahí muži.
Naproti sobě.
Šdouchají.
Do Česka.
Ne metaforicky.
Nádrž fontány má tvar České republiky.
A právě proto je dílo známé jako Piss, oficiálně Streams, jedním z nejcharakterističtějších příkladů Černého humoru.
Nejen dva chlapi šdouchající do mapy
Nejjednodušší je zastavit se na první úrovni.
Politici si šdouchají na Česko.
Vtipné.
Provokativní.
Fotka.
Instagram.
Jdeme dál.
Akorát že mechanismus je zajímavější.
Socha z roku 2004 využívá elektroniku a systém ovládání pohybů figur. Strumene mohou vykonávat pohyby připomínající psaní textu a instalace byla původně myšlena i s možností reagovat na zprávy zasílané telefonicky.[^4]
To znamená, že figury nejen šdouchají.
Ony píšou na stát.
A pak ten nevinný vtip získává druhou vrstvu.
Stát jako plocha pro zápis
Politika totiž dělá přesně to samé.
Přijde další vláda a píše vlastní verzi země.
Pak přijde další.
Předchozí zápis zmizí.
Objeví se nový.
Někdy po něm zůstane jen mokrý stopa.
Černý také poukazoval na české jazykové asociace s močením jako obrazem dominování nebo „přechytračením“ druhého člověka.[^4]
K tomu se přidává historie umění.
Manneken Pis.
Duchamp.
Fontána.
Fyziologie proměněná v dílo.
V Praze se všechno setkává v bazénu ve tvaru Česka.
A najednou vyvstává otázka:
co je absurdnější – socha?
Nebo politika, kterou komentuje?
5. Děti bez tváří – tech-horor
Babies (Žižkov Tower) – instalace na věži od 2000/2001, nové verze 2019 Wikipedia: Babies (Černý)
Teď opouštíme úzké centrum.
Protože Praha stopami Davida Černého se nekončí na Starém Městě.
Vyjedeme na Žižkov.
A už zdaleka vidíme televizní věž.
Vypadá trochu jako raketa.
Trochu jako konstrukce z sovětského sci-fi filmu.
Trochu jako něco, co náhodou přistálo uprostřed města.
A pak si všimneme dětí.
Obrovská miminka lezou po konstrukci.
Nahoru.
Dolů.
Jako by věž byla obrovskou hračkou.
Miminka – sladká jen z dálky
První reakce bývá sympatická.
Děti.
Jaké vtipné.
Pak se podíváte na jejich tváře.
A zábava končí.
Protože tváře vlastně není.
Místo očí, nosu a úst se objeví deformovaný znak připomínající mechanickou razítko, kód nebo technologické rozhraní.
Člověk je zbaven nejzákladnějšího znaku individuality.
Tváře.
A právě proto jsou Miminka Davida Černého zároveň komické a děsivé.
Je to charakteristický mechanismus umělce:
nejprve přitáhnout.
Pak lehce vyděsit.
Instalace na Žižkovské věži začala fungovat na začátku 21. století a stala se trvalou součástí panoramy. V roce 2019 byly figury nahrazeny novými, odolnějšími verzemi.[^5]
Žižkov – Praha, za kterou se vyplatí zajet dál
Samotná cesta k věži je součástí příběhu.
Žižkov nevypadá jako Staroměstské náměstí.
A dobře.
Je každodennější.
Drsnější.
Plný hospod, domů, strmých ulic a historie, která se nevejde do standardní složky „Praha na víkend“.
Proto pokud vás zajímá neobvyklá Praha nebo alternativní Praha, Žižkov by se měl objevit na mapě nezávisle na Černém.
Miminka jsou jen velmi velkým předstupem.
6. Hybrid, který se dívá
Trifot – Czech Photo Centre, 2016 Atlas Obscura: Trifot
Vyjedeme ještě dál.
Do Nových Butovic.
Tady je turistů méně.
Prostor je modernější.
A najednou před Czech Photo Centre stojí něco, co vypadá jako fotoaparát po velmi špatném snu.
Nebo velmi dobrém.
Záleží na aparátu.
Trifot je vysoký asi 12 metrů a je velkým hybridem stativu, kamer, fotoaparátů a mechanického tvora.
Nevypadá, jako by měl stát.
Vypadá, jako by za chvíli měl vyrazit.
Aparát dostal nohy
Fotografie byla od začátku spojena s jedním jednoduchým uspořádáním.
Člověk se dívá.
Aparát zaznamenává.
Objekt je pozorován.
Černý obrací vztah.
Trifot je větší než člověk.
Jeho objektivy připomínají oči.
Elektronika umožňuje instalaci reagovat na okolí a obraz kolemjdoucích se může objevovat na nedalekých obrazovkách.[^6]
Přijdeš si udělat fotku umění.
A umění začne koukat na tebe.
V 21. století těžko najdeš přirozenější téma.
Městské kamery.
Telefony.
Sociální sítě.
Monitoring.
Algoritmy.
Lokalizace.
Rozpoznávání tváří.
Člověk celý den fotí svět a zároveň je sám fotografován.
„Kdo tu vlastně dělá fotku?“
Díváš se na Trifota.
Trifot se dívá na tebe.
Vytáhneš telefon.
Uděláš fotku.
V tom okamžiku se situace stává téměř komickou.
Zařízení fotí zařízení, které se tváří jako živé zařízení dívající se na člověka.
Černý mohl vlastně nic víc nepřidat.
Technologie sama napsala zbytek vtipu.
7. Brown-Nosers – skok do politické vnitřnosti
Brown-Nosers – Galerie Futura, 2003 CN Traveler: Brownnosers
Jsou chvíle, kdy se při pokusu psát elegantně o současném umění musí člověk vzdát.
To je jedna z nich.
Před námi dvě obrovské spodní části lidských těl.
Bez hlav.
Bez tváří.
Bez důstojnosti.
Ale s žebříkem.
Abychom dílo viděli, musíme vylezet nahoru.
A strčit hlavu do gigantského řitního otvoru.
Ano.
Neexistuje akademičtější způsob, jak to popsat.
Lezeš po žebříku. A už není cesty zpět
To je důležitá část díla.
Nestojíš před sochou jako v muzeu.
Musíš vykonat gestus.
Vylezet.
Přiblížit se.
Strčit hlavu tam, kde vychování obvykle naznačuje ji nedávat.
Uvnitř se spustí video.
Vidíme dvě postavy.
Jednou je Václav Klaus, druhou Milan Knížák.
Krmí se navzájem něčím připomínajícím kaši při doprovodu hudby Queen.
Černý sám mluvil o Brown-Nosers jako o velmi přímé reakci na tehdejší politickou a kulturní situaci v Česku.[^7]
Tady není žádná velká tajemství.
Výraz brown-noser v angličtině znamená lizouna.
Člověka, který udělá všechno, aby se zalíbil moci.
Černý metaforu vzal doslova.
Velmi doslova.
Proč Brown-Nosers funguje i bez znalosti české politiky
Nejzajímavější je však to, že nemusíte vědět, kdo tito lidé byli.
Sam Černý vzpomínal, že zahraniční novinář viděl instalaci bez znalosti celého lokálního kontextu a okamžitě pochopil smysl.[^7]
Protože mechanismus lizounství je univerzální.
Mění se jména.
Mění se strany.
Mění se systémy.
Ale někdo vždycky leze po žebříku.
A někdo se vždycky snaží dostat dostatečně blízko moci.
Černý jen ukazuje směr trochu doslovněji, než jsme zvyklí.
8. Trabant, který se vzdálil od asfaltu
Quo Vadis – Německé velvyslanectví, 1990 CN Traveler on Quo Vadis
Trabant není auto, které by se přirozeně spojovalo s volností.
Ve střední Evropě se stal symbolem úplně jiného světa.
Plastová karoserie.
Jednoduchá konstrukce.
NDR.
Fronty.
Omezení.
Každodennost reálného socialismu.
A pak přišel rok 1989.
Stovky obyvatel NDR začaly pronikat do velvyslanectví SRN, včetně toho pražského.
Okolo pražské pobočky nechávala auta.
Trabanty.
Wartburgy.
Lidé za sebou nechávali nejen vozidla.
Nechávali celý život.
Černý dává Trabantovi nohy
V roce 1990 vytvořil David Černý Quo Vadis.
Trabant dostal čtyři lidské nohy.
A najednou auto přestalo potřebovat cestu.
Mohlo odejít.
Oficiální historie díla přímo spojuje s krizí uprchlíků kolem velvyslanectví SRN v Praze v roce 1989. Bronzový odlitek díla se nyní nachází v zahradě německé ambasády.[^8]
Kam jdeš?
Quo vadis?
Latinsky:
Kam jdeš?
V roce 1990 se tato otázka týkala vlastně všech.
Kam jdou Němci?
Kam jde Československo?
Kam jde Východní Evropa?
Co bude po komunismu?
Nikdo neznal odpověď.
Možná proto Trabant nejede.
Jde.
Jako člověk, který opustil auto, protože důležitější byla cesta.
V tomto díle dělá Černý věc, kterou později opakuje mnohokrát.
Začne vtipem.
Trabant má nohy.
Vtipné.
A pak se otevře historie.
A už to není vtipné.
9. Tank Torso – historie bez hlavy
Tank Torso / tradice „tankových“ prací Davida Černého – okolí Náměstí Kinských Pragueviews on Černý works
Abychom pochopili tank u Černého, musíme se vrátit ještě dál.
Do roku 1991.
V Praze stál tehdy sovětský tank-pomník.
Měl připomínat osvobození města Rudou armádou.
Byl to vojenský monument.
Těžký.
Vážný.
Nedotknutelný.
Černý udělal něco velmi jednoduchého.
Pomaloval ho na růžovo.
V jedné chvíli se symbol vojenské moci změnil v něco absurdního.
Umělec byl zatčen, ale případ vyvolal obrovskou debatu a stal se jedním z událostí, které mu přinesly povědomí.[^9]
Tank přestal strašit
Je to mimořádně účinný gestus.
Černý stroj nezničí.
Nejho nevysadí.
Nerozebírá.
Změní barvu.
Tank zůstává tankem.
Má hlaveň.
Pancíř.
Pásové podvozky.
Ale růžová barva mu odebírá část monumentální hrůzy.
Historie se „odkouzlí“.
Pozdější realizace umělce spojené s úlomky tanků se k tomuto motivu vracejí.
Na Náměstí Kinských se nachází dílo známé jako A Hundred Grams of Tank – fragment autentického T-34, který Černý chtěl znovu využít jako komentář k historii pomníku a paměti na sovětskou přítomnost.[^10]
V jiných realizacích se objevuje také motiv Tank Torso.
Proto je lepší myslet na ně ne jako na jednu samotnou sochu, ale jako na celý jazyk Černého.
Co zůstane po pomníku moci?
Nejprve pomník říká:
jsme vítězi.
Pak se systém změní.
Pomník se stává problémem.
Pak ho někdo pomaluje na růžovo.
Pak zůstanou fragmenty.
A pak vyvstává otázka:
je kus tanku stále symbolem moci?
Nebo už jen muzejním pozůstatkem?
Černý má rád právě tento moment.
Moment, kdy symbol ztrácí jistotu.
10. London Booster – autobus, který dělá kliky
London Booster – Chodov, 2012 Wikipedia: London Booster
Na konci této cesty dostáváme něco, co zní jako vtip vymyšlený po několika pivách.
Červený londýnský autobus.
Dělá kliky.
A těžké je napsat tuto větu vážněji.
London Booster vznikl v roce 2012 v souvislosti s olympijskými hrami v Londýně.
Černý vzal charakteristický britský double-decker a přidal mu obrovské mechanické paže.
Hydraulika zvedá autobus.
Snižuje.
Zvedá.
Snižuje.
Vozidlo cvičí.
Sport nebo trest?
Sam Černý vysvětloval, že nápad vznikl z asociace kliků spíše s trestem než se sportem:
choval jsi se špatně?
Padesát kliků.
Socha je vybavena hydraulikou, elektronikou a LED obrazovkami.[^11]
Je to absurdita v čisté podobě.
Autobus nebyl vytvořen ke cvičení.
Měl vozit lidi.
Zatímco jeho funkce se obrací.
Z dopravy se stává atleta.
Z užitkový stroj – organismus.
Černý a kultura velkolepých představení
Můžeme se zastavit u vtipu.
Autobus dělá kliky.
Konec.
Ale olympijské hry jsou přece obrovské představení.
Sport.
Peníze.
Národní reprezentace.
Média.
Reklama.
Politika.
Miliony lidí sledujících těla vykonávající věci, které sami pravděpodobně nikdy neudělají.
A vedle stojí červený autobus a cvičí.
Trochu trapně.
Trochu hrdinsky.
Trochu jako celá kultura velkých sportovních spektaklí.
Dnes se London Booster nachází v Chodově a zůstává jednou z nejcharakterističtějších kinetických realizací Černého.[^11]
Epilog – Když chceme se smát, ačkoliv se třese srdce
Na konci procházky začínáš chápat, že Černý ve skutečnosti celý čas dělá jednu věc.
Vezme něco, co známe.
A posune o několik centimetrů.
Kafka má tvář.
Ale tvář se rozpadá.
Freud je člověk.
Ale nemá půdu pod nohama.
Václav je národní hrdina.
Ale kůň pod ním nežije.
Fontána je fontána.
Ale šdouchá na stát.
Dítě je dítě.
Ale nemá tvář.
Aparát je aparát.
Ale kouká na tebe.
Trabant je auto.
Ale chodí.
Tank je symbolem vojenské moci.
Ale lze ho pomalovat na růžovo.
Autobus je autobus.
Ale dělá kliky.
Celá tvorba Davida Černého opakuje jednu větu:
věci nemusí znamenat to, co jsme si o nich mysleli.
A možná proto tak dobře sedí do Prahy.
Protože historie tohoto města mnohokrát dokázala, že věci dokážou najednou změnit význam.
Císařství může zmizet.
Stát může vzniknout.
Stát může být obsazen.
Systém může spadnout.
Pomník hrdiny se může stát pomníkem okupanta.
Tank může změnit barvu.
Ulice může změnit název.
Hranice může zmizet.
Moc, která se zdála věčná, může jednoho rána přestat existovat.
Praha se tedy naučila jistou opatrnost vůči velkým slovům.
A proto místo patosu často odpovídá humorem.
Černým.
Suchým.
Absurdním.
Humorem člověka, který viděl už tolik verzí historie, že každé další se dívá s lehkým úsměvem.
Neobvyklá Praha – nemusíš všechno vidět první den
Nesnažil bych se objezdit všechny tyto sochy za dvě hodiny.
O to nejde.
Černý je dobrým předstupem, jak uvidět různé města skrytá uvnitř jedné Prahy.
Centrum s Kafkovou hlavou.
Staré Město s Freudem.
Lucernu se svatým Václavem.
Malou Stranu s Šdouchajícími a historií Trabanta.
Žižkov s Miminky.
Nové Butovice s Trifotem.
Smíchov a jeho současné umění.
Chodov s autobusem-atletem.
Je to úplně jiná mapa než klasická:
Karlův most → Náměstí → Hrad → pivo.
A právě proto se ji někdy vyplatí projít.
Pokud jsi v Praze poprvé a chceš nejdřív pochopit základy města, podívej se na Pražskou pilulku.
Pokud tě více zajímá neobvyklá Praha, 20. století a architektura, která se nesnaží líbit všem, zajdi také na procházku Brutalismus – Letná.
A pokud po celém dni divných soch stále máš chuť na temnější město, je tu ještě Praha ve stínu legend – duchové Starého Města.
Všechny aktuální trasy najdeš na – výlety po Praze s polským průvodcem.
Protože někdy nejlepší způsob, jak prozkoumat neobvyklou Prahu, není hledání nejkrásnějších míst.
Ale nejdivnějších.
A když začneš hledat je, objevíš ještě něco dalšího.
V Praze absurdita nepokazí historii.
Často jí pomáhá ji pochopit.
Poznámky
[^1]: David Černý, K. / Kafkova hlava – oficiální popis kinetické sochy u Quadrio: přes 10 metrů vysoká, 42 otočných panelů z nerezové oceli, elektronika a 21 pohonných modulů: David Černý – K..
[^2]: David Černý, Man Hanging Out – oficiální popis díla z roku 1996 a komentář umělce týkající se Freuda, konce 20. století a budoucí role intelektuála: David Černý – Man Hanging Out.
[^3]: David Černý, Svatý Václav – oficiální popis díla z roku 1999 nacházejícího se v Paláci Lucerna a výrok autora o „mrtvém“ národním koni a státu naruby: David Černý – Saint Wenceslas.
[^4]: David Černý, Streams – oficiální popis interaktivní fontány z roku 2004, elektronického systému a konceptu „psaní“ vodním pramenem a kontext české slovní hříčky.
[^5]: David Černý, Babies – oficiální dokumentace cyklu Miminka a instalace na Žižkovské věži: David Černý – díla.
[^6]: David Černý, Trifot – oficiální dokumentace 12metrové instalace z roku 2016 využívající fotoaparáty, elektroniku a obrazový systém: David Černý – díla.
[^7]: David Černý, Brown nosers – oficiální popis instalace z roku 2003, jejího politického kontextu a postav Milana Knížáka a Václava Klausa: David Černý – Brown nosers.
[^8]: David Černý, Quo Vadis (Trabant) – oficiální historie díla z roku 1990, událostí kolem velvyslanectví SRN v Praze v roce 1989 a bronzového odlitku nacházejícího se v zahradě ambasády: David Černý – Quo Vadis.
[^9]: David Černý, životopis umělce – informace o pomalování sovětského tanku na růžovo v roce 1991 a krátkém zatčení umělce: David Černý – About.
[^10]: David Černý, A Hundred Grams of Tank – fragment autentického tanku T-34 a historie pokusu o znovu umístění růžového motivu tanku na Náměstí Kinských: David Černý – A Hundred Grams of Tank.
[^11]: David Černý, London Booster – oficiální popis kinetického autobusu z roku 2012, hydraulického mechanismu a inspirace kliky jako formy sportovního úsilí a trestu: David Černý – London Booster.