Praha má svůj trik.
Nejprve ukáže člověku všechno, co očekává.
Věžice.
Dlažba.
Svatí.
Pivo.
A když se turista přesvědčí, že město pochopil, Praha začne dělat něco zvláštního.
Nad ulicí se objeví visící muž.
Kůň je pověšený nohama vzhůru.
Kafka se rozpadá na díly.
Dva chlapi močí na Česko.
A začíná druhá část prohlídky.
První zastávka: Kafkova hlava
Před budovou Quadrio se shromažďuje dav.
Telefony jsou namířeny stejným směrem.
Na první pohled vidíme obrovskou kovovou tvář.
Franz Kafka.
Za chvíli se tvář začíná rozpadat.
Vrstvy se otáčejí různými směry.
Nos přestává patřit k ústům.
Čelo se odděluje od zbytku hlavy.
Na chvíli člověk zmizí.
Zůstává jen mechanismus.
Pak se vše pomalu vrací na své místo.
Kafka znovu hledí na Prahu.
Až do dalšího rozpadu.
Pokud někdo hledá jeden obraz, který by mohl shrnout toto město, těžko najde lepší.
Druhá zastávka: Freud visí nad ulicí
Jdeme dál.
Praha se zase chová normálně.
Domovní fasády.
Turisté.
Restaurace.
Někdo táhne kufr po dlažbě.
Někdo hledá adresu v telefonu.
A pak se musíte podívat nahoru.
Nad ulicí visí muž.
Je to Sigmund Freud.
Drží se jednou rukou.
Neví se, jestli právě padá.
Nebo se rozhodl zůstat.
Nebo možná vypadá celá lidská rasa přesně takhle, jen to z chodníku nevidíme.
U této sochy se objevuje první důležitá pravidla prohlídky Černého Prahy:
nedívejte se jen před sebe.
Třetí zastávka: Lucerna a kůň, který už nepojede
Vstupujeme do Lucerny.
Jedná se o jeden z pražských pasážových komplexů, které dokážou přenést člověka do jiné epochy.
Ale než začneme obdivovat architekturu, znovu se podíváme nahoru.
Svatý Václav.
Kůň.
Akorát je kůň mrtvý.
A visí nohama vzhůru.
Černý vezme jeden z nejdůležitějších českých symbolů a udělá s ním věc, která je zároveň nejvíce nečeská a nejvíce česká.
Nejprve mu vezme vážnost.
A pak způsobí, že začneme přemýšlet, odkud se ta vážnost vlastně vzala.
Kilometr dál stojí oficiální Václav.
Hrdý.
Přímý.
Monumentální.
Tady dostáváme jeho zkreslený odraz.
To je jeden z důvodů, proč Palác Lucerna v Praze je něčím víc než jen dalším historickým pasážovým komplexem.
Čtvrtá zastávka: dva muži a mapa Česka
Přejdeme na Malou Stranu.
Zde se Praha snaží znovu získat pověst romantického města.
Paláce.
Úzké uličky.
Most.
Zahrady.
A pak na nádvoří před Muzeem Franze Kafky je uvidíme.
Dva nahé muži.
Močící.
Na Česko.
Můžete se pokusit psát dlouhé politické analýzy.
Můžete mluvit o státě, národní symbolice, moci a českém ironii.
Ale po prvních několika sekundách je reakce většiny lidí mnohem jednodušší.
Smích.
A to je důležité.
Protože Černý nezačíná přednáškou.
Začíná reakcí.
Až poté můžeme přemýšlet.
Pátá zastávka: Žižkov a děti bez obličejů
Abychom pochopili Černého, stojí za to nakonec opustit centrum.
Vyjedeme na Žižkov.
Sama čtvrť je dobrým antidotem na přecukřenou Prahu.
Zde vypadá život více běžně.
Méně turisticky.
A nad vším stojí televizní věž.
Můžete ji nemít rádi.
Můžete ji milovat.
Můžete si myslet, že vypadá jako raketa, která omylem nevystartovala.
Černý k ní přidal ještě něco.
Děti.
Obří Miminka se šplhají po konstrukci.
Nemají normální obličeje.
Z dálky jsou vtipné.
Zblízka o trochu méně.
A znovu se vracíme k charakteristickému stavu, který vyvolávají nejlepší práce Černého:
člověk neví, jestli se má smát, nebo znepokojit.
Šestá zastávka: Lilith a nová Praha
Pak přijde Karlín.
Zde zůstává staré měno daleko za zády.
Moderní architektura, kanceláře, nové investice.
A obří Lilith.
Černý ji nelepí na město jako dekoraci.
Figura vstupuje do architektury.
Objímá ji.
Dominuje nad ní.
Stává se součástí budovy.
To je důležitý moment procházky.
Protože ukazuje, že David Černý nepatří výhradně Praze devadesátých let.
Jeho umění stále participuje na rozhovoru o tom, jak má vypadat současné město.
Alternativní Praha – co jsme vlastně viděli?
Žádná gotická katedrála.
Žádný královský hrob.
Žádná barokní monstrance.
A přesto jsme po několika hodinách poznali velkou část Česka.
Jejich vztah k hrdinům.
K politice.
K historii.
K vlastním národním symbolům.
K Západu.
K komunismu.
K modernitě.
K vážnosti.
Zvláště k vážnosti.
A tady začíná ta nejzajímavější část této trasy.
Protože neoczyvista Praha není sbírkou „skrytých atrakcí“, o kterých někdo natočil video na TikToku.
O to nejde.
Neoczyvista město začíná tam, kde přestaneme se ptát pouze:
co se v Praze vyplatí vidět?
A začneme se ptát:
proč stojí právě toto tady?
David Černý – mapa města pro lidi, kteří už viděli Staroměstské náměstí
Pokud jste v Praze poprvé, navštivte Staroměstské náměstí.
Jděte na Karlův most.
Vyjeďte na Hradčany.
Není třeba tvrdit, že klasická místa jsou nudná jen proto, že jsou populární.
Ale pak zatáhněte.
Vstupte do pasáže.
Podívejte se nahoru.
Nastupte do tramvaje.
Vyjeďte na Žižkov.
Navštivte Karlín.
Praha začíná být opravdu fascinující právě tehdy, když přestává připomínat fotku, kterou jste viděli před příjezdem.
Pokud chcete začít s klasickou historií města, podívejte se na Prahu v kostce.
Pokud máte raději méně očividná místa a dvacáté století, vyberte Brutalismus – Letná.
Na večer se hodí Praha ve stínu legend – duchy Starého Města.
Všechny aktuální trasy najdete na – prohlídka Prahy s polským průvodcem.
Nejdivnější je, že po čase se všechno zdá být normální
Na začátku je Freud visící nad ulicí absurdita.
Kůň v Lucerně provokace.
Děti na věži něco divného.
Močící muži skandál.
A pak člověk stráví s nimi několik hodin.
A přestanou divit.
Začnou patřit k městu.
Možná právě v tom spočívá největší úspěch Davida Černého.
Nevytvořil v Praze galerii.
Způsobil, že město přijalo jeho vtipy, provokace a zvláštnosti jako součást vlastního organismu.
Svatí stále stojí na svých podstavcích.
Kafka stále hledí z knih.
Věžice jsou stále gotické.
Jen občas se musíte podívat výše.
Protože tam může viset Freud.