Polák přijíždí do Prahy a zpočátku vidí především Čechy. Hrad je český, pivo je české, knedlík je český a číšník, i když rozumí polsky, odpovídá česky, aby byl svět v pořádku.
Až později se ukáže, že polské stopy jsou zde téměř všude. Netvoří jednu čtvrť ani pohodlnou trasu označenou červeno-bílými šipkami. Jsou roztroušeny po městě jako stránky vytržené z knihy: polský králevic na českém trůně, pražský biskup pohřbený v Gnieznu, skladatel míjející město, básník nocující v hostinci, osamělý protest muže, jehož křik byl slyšet za hranicemi až o mnoho let později.
Není to tedy příběh o „polské Praze“ jako o samostatném městě ve městě. Je to příběh sousedů, kteří po tisíciletí půjčovali svaté, krále, melodie, nároky a nápady na svobodu. Někdy to dělali z vlastní vůle, jindy pomocí vojska.
Následující procházku lze absolvovat jako trasu přes Hradčany, centrum a Žižkov. Lze ji také brát jako sbírku příběhů, které stojí za to znát při běžném prohlídání Prahy.
Poznámka: Některé polské stopy mají symbolický charakter. Ne každý dům, kde se básník zastavil, se dochoval, a ne každá historie zanechala po sobě pamětní desku. V Praze se památka často skrývá spíše v názvech, interiérech a příbězích než v velkých pomnících.
1. Hradčany – než vzniklo Polsko, byla česká kněžna
Nejstarší polská stopa v Praze vede do dob, kdy ani Polsko, ani Čechy ještě nepůsobily jako moderní státy. Na pražském hradišti vládli Přemyslovci. Z tohoto rodu pocházela Dobrava, česky Božena nebo Doubravka, dcera knížete Boleslava I. Okolo roku 965 se stala manželkou Mieszka I.[^1]
Ve školní verzi dějin Dobrava přijíždí do Polska, přesvědčí manžela ke křtu a klidně zmizí za datem 966. Ve skutečnosti bylo manželství součástí politického spojenectví mezi Přemyslovci a Piastovci. Náboženství, diplomacie a bezpečnost šly tehdy ruku v ruce, obvykle v doprovodu ozbrojeného průvodu.
Na Pražském hradě neuvidíme komnatu Dobrawy s cedulí „zde vyrůstala budoucí manželka Mieszka“. Raně středověké hradiště bylo mnohokrát přestavováno. Zůstalo však místo: kopec, z něhož dynastie Přemyslovců dohlížela na své království a vedla politiku sahající až do Krakova, Gniezna a Řezna.
O Dobravě stojí za to vzpomenout zejména tehdy, když stojíme na nádvořích Pražského hradu. Polské dějiny se zde nezačaly, ale bez politického svazku s Čechami se mohly ubírat jinak.
Pokud chcete vidět interiéry bývalého sídla českých panovníků a uspořádat jednotlivá období, tuto část dějin nejlépe propojíte s prohlídkou Pražského hradu s polským průvodcem.
2. Svatý Vojtěch – Čech, kterého Poláci učinili svým patronem
V katedrále na Hradčanech zní plný název chrámu: katedrála svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Tento třetí patron je pro Poláky zvláštní. Vojtěch, česky Vojtěch, pocházel z českého rodu Slavníkovců a stal se druhým pražským biskupem.[^2]
Jeho vztahy s Čechy nebyly zrovna ideální. Snažil se reformovat mravy, kritizoval obchod s otroky a dostával se do konfliktů s mocnými. Dvakrát opustil Prahu. Nakonec našel podporu na dvoře Boleslava Chrabrého a v roce 997 vyrazil na misi k Prušům, kde zahynul.[^3]
Boleslav Chrabrý vykoupil jeho tělo a uložil jej v Gnieznu. Kanonizace Vojtěcha a poutě císaře Jindřicha II. (pozn. originál uvádí Ottona III., v češtině často spojováno s říšskou návštěvou) k jeho hrobu v roce 1000 povýšily význam mladého Piastovského státu. Čech se stal jedním z hlavních patronů Polska a jeho pražské a polské osudy se tak propletly, že dnes může o něm každá strana vyprávět trochu jako o svém.
Je to mimochodem velmi středoevropský příběh. Člověk se narodí v jedné zemi, pohádá se v druhé, zemře ve třetí a po smrti se stane symbolem několika národů, které se později dlouho přou o detaily.
V katedrále stojí za to věnovat pozornost přítomnosti sv. Vojtěcha nejen jako postavy náboženské, ale jako mostu mezi Pragou a Gnieznem. Více o samotném chrámu a jeho kaplích vyprávíme během trasy Pražský hrad – interiéry.
3. Vladislavský sál – polský králevic, český král a strop bez podpěr
Nejmonumentálnější polská stopa v Praze nemá červeno-bílou vlajku. Má za to obrovské pozdně gotické klenby.
Vladislav II. Jagellonský byl synem Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Rakouské. Narodil se v Krakově a v roce 1471 se stal českým králem. Později obsadil také uherský trůn.[^4]
Na Pražském hradě nese jeho jméno Vladislavský sál, který navrhl Benedikt Ried. Vznikl na konci 15. a na počátku 16. století jako reprezentační interiér Starého královského paláce. Jeho klenba připomíná kamenné větve, které se kříží nad hlavami bez viditelných podpěr.[^5]
V sále se konaly hostiny, rytířské turnaje, státní slavnosti a v současnosti například slavnostní přísahy prezidentů České republiky. Je to jedno z těch míst, kde moc okamžitě nabere příslušný postoj. Člověk narovná záda, mluví tišeji a na chvíli chápe, proč monarchové stavěli velké sály.
Vladislav byl historiky hodnocen jako váhající vládce. Čechové mu dali přezdívku „král Bene“, protože měl často odpovídat latinským „bene“ – dobře – souhlasem s rozhovory. Lze říci, že byl politikem kompromisu. Lze také říci, že se neměl rád hádat. Sál, který zanechal, je však rozhodnější než mnoho jeho rozhodnutí.
Polský králevic na českém trůnu připomíná, že dynastie neznaly dnešní národní hranice. Jagellonci vládli v určitém období velké části střední Evropy a Praha patřila k nejdůležitějším městům jejich světa.[^6]
4. Vladislavský sál a defenestrace – když historie vychází z okna
Vladislavský sál přechází v prostory, které jsou spojeny s jedním z nejznámějších výjevů v českých dějinách. V roce 1618 vyhodili protestantští zástupci stavů z okna císařské místodržící. Událost prošla do dějin jako druhá pražská defenestrace a stala se jiskrou třicetileté války.[^7]
Samotný Vladislav Jagellonský s touto defenestrací neměl nic společného – zemřel více než sto let předem. Při procházce prostory vytvořenými v jeho éře je však snadné postřehnout, jak jedna vrstva dějin vyrůstá na druhé. Polský králevic staví sál, Habsburkové přebírají království, čeští protestanti vyhodí jejich úředníky z okna a Evropa začíná válku, která trvá třicet let.
V Praze mají i okna dlouhou paměť.
5. Fryderyk Chopin – krátký pobyt, dlouhá ulice
Z Hradčan sestupujeme směrem k městu osobnějšímu. Ne každá polská stopa musí být spojena s korunou, svatcem nebo válkou. Někdy po člověku zůstane melodie a název ulice.
Fryderyk Chopin navštívil Prahu během svých cest po Evropě. Byl zde v roce 1829 a znovu městem projel v roce 1830 na cestě do Vídně.[^8] Praha nehrála v jeho biografii takovou roli jako Varšava, Paříž nebo blízká česká lázeňská střediska, ale památka na skladatele se uchytila v názvu ulice Chopinova na Vinohradech.
Je to klidná čtvrť, daleko od turistického ruchu Karlova mostu. Chopinova vede kolem parku Riegrovy sady, kam pražští obyvatelé chodí sledovat západ slunce. Těžko najdeme vhodnější místo pro skladatele, jehož hudbu se často snažíme popsat slovy „nostalgie“, „třeba“ a „vlast“, ačkoliv on sám by pravděpodobně chtěl, aby se prostě dobře zahrály noty.
Chopin v Praze byl mladým cestovatelem, ještě před emigrací a velkou evropskou slávou. Lze si představit, jak prohlížel město bez vědomí, že jednou jedna z ulic bude nést jeho příjmení. Takové věci se obvykle člověku přihodí až tehdy, když už nemůže protestovat proti lokalitě.
6. Adam Mickiewicz – básník v cestě
Adam Mickiewicz navštívil Prahu v únoru 1830 během evropské cesty po opuštění Ruska.[^9] Tehdy byl již známým básníkem, ale ještě neměl podobu pomníku. Neměl bronzovou bradu, podstavec ani povinnost hledět do dálky.
Praha ležela na trase romantických cestovatelů mezi Německem, Rakouskem a Itálií. Mickiewicz ji prohlížel jako součást evropského putování, kde se setkával s učiteli, umělci a politiky. Pobyt byl krátký, ale dobře zapadá do biografie muže, který většinu dospělého života strávil mimo území bývalé Rzeczypospolité.
V centru není velký „dům Mickiewicze“, který by bylo možné navštívit mezi polednem a pátou hodinou. Zůstala však vyprávění o městě jako zastávce polské intelektuální emigrace. V 19. století se Praha stávala důležitým centrem obrození české kultury a Poláci a Češi si stále pozorněji prohlíželi jako národy hledající vlastní politický a literární jazyk.
Romantikové měli oproti současným turistům výhodu: nemuseli nabíjet telefon. Měli za to horší silnice, dostavníky a mnohem více času na psaní dopisů se stížnostmi.
7. Polská a Chopinova – historie zapsaná na modrých tabulkách
Na Vinohradech najdeme dva názvy, které nepotřebují dlouhé vysvětlení: ulici Polská a ulici Chopinova. Polský institut v Praze je zařadil do svého projektu „Polské stopy v Praze“, který ukazuje vazby města na Polsko.[^10]
Polská vede podél Riegrových sadů. Je to jedna z nejpříjemnějších částí města: secesní domy, stromy, kavárny a park s výhledem na Pražský hrad. Není to monumentální místo. A právě proto lépe zabírá na představivost než další kamenný orel.
Název ulice je běžnou součástí každodennosti. Někdo zadává adresu kurýrovi, někdo hledá byt, někdo se zpožďuje do práce. Polská přítomnost ve městě se zde neprojevuje jako výroční akademie, ale jako bod na mapě.
Vinohrady se nejlépe poznávají bez spěchu, pokračováním směrem k Žižkovu. Je to Praha méně reprezentační, více obytná a mnohem bližší každodennímu životu obyvatel než královská trasa centrem.
8. Ryszard Siwiec – křik směřovaný také k Čechům
Nejsilnější současná polská stopa v Praze se nachází na Žižkově. Ulice Siwiecova a stojící pomník připomínají Ryszarda Siwce – Poláka, který 8. září 1968 spálil na Desetiletém stadionu ve Varšavě jako protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[^11]
Siwiec byl účetním, filozofem z povolání a bývalým vojákem Armii Krajowej. Připravil letáky a nahrál poselství, ve kterém vyzýval lidi k odporu. Jeho protest proběhl během oslav dožinek v přítomnosti tisíců diváků, ale komunistické úřady účinně omezily informace o události.[^12]
V Česku bylo po dlouhá léta mnohem lépe známé jméno Jana Palacha, který se spálil v Praze v lednu 1969. Příběh Siwce se do českého vědomí začal šířeji dostávat až po pádu komunismu.
V roce 2010 byla v Praze odhalena obelisk věnovaný Siwcowi. Nachází se před sídlem Ústavu pro studium totalitních režimů. Později okolí pomníku doplnil mural s poselstvím „Slyšte můj křik“.[^13]
Není to snadný bod procházky. Není tu hezký výhled, středověká klenba ani kavárna zařízená pro turisty. Je tu však otázka hranic protestu, osamělosti člověka a odpovědnosti za činy konané jménem státu.
Polsko se podílelo na invazi do Československa. Siwiec protestoval proti této agresi jako Polák a občan země agresora. Proto je jeho pražský pomník nejen stopou polskou, ale také formou těžké paměti. Neříká: „byli jsme vždycky na té dobré straně.“ Říká spíše: „někdo se pokusil protestovat, když většina mlčela.“
9. Rok 1968 – společná historie, kterou nelze vyprávět pohodlně
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy a ukončila reformy Pražského jara. V operaci se podílelo také Polské vojsko.[^14]
Pro Čechy a Slováky je to jeden z nejdůležitějších bodů současné historické paměti. Pro Poláky je téma méně přítomné, částečně proto, že se nehodí k jednoduchému obrazu vlastní historie jako historie výhradně obětí komunismu.
Procházka stopami Ryszarda Siwce má tedy zvláštní význam. Umožňuje vyprávět o člověku, který nesouhlasil s tím, aby stát mluvil jeho jménem. Jeho protest nezastavil tanky. Nebyl ani okamžitě poznán společností. A přesto dostal po letech ulici v Praze.
Dějiny bývají zpožděné. Někdy přijdou až po čtyřiceti letech, postaví skromný pomník a řeknou, že přece jen slyšely.
10. Polský institut – současné Polsko, ne jen historické
Polské stopy v Praze nekončí u zemřelých králů, básníků a hrdinů. Na ulici Malé náměstí v samém srdci Starého Města působí Polský institut, jehož úkolem je prezentovat polskou kulturu, historii a současnost a budovat vztahy mezi polskou a českou společností.[^15]
Institut organizuje výstavy, koncerty, debaty, filmové projekce a literární akce. Vedle toho provozuje projekt „Polské stopy v Praze“, připomínající mimo jiné ulice Polskou a Chopinovu a Ryszarda Siwce.[^16]
Je to dobrý závěrečný bod procházky. Po středověkých dynastických manželstvích, romantických básnících a dramatickém 20. století se vracíme do současnosti. Polsko a Česko se už nemusí spojovat korunovacemi nebo vojenskými intervencemi. Mohou to být film, kniha, hudba a rozhovor.
Zní to méně divácky než defenestrace, ale je to rozhodně pohodlnější pro účastníky.
11. Malé náměstí a Staroměstské náměstí – centrum česko-polského dialogu
Polský institut se nachází těsně vedle Staroměstského náměstí, tedy na místě, kterým prochází téměř každý turista. Snadno přehlédne vstup, když se díváte na věže, orloj a davy lidí snažících se současně udělat stejnou fotografii.
Stojí však za to podívat se na program Institutu před příjezdem. Výstava nebo autorské setkání mohou prohlídku doplnit o perspektivu, kterou nenajdeme v běžném průvodci.
Okolí náměstí nejlépe propojíte s první procházkou městem. Trasa Praha v kostce vede přes nejdůležitější místa centra a pomáhá vidět, jak vedle velké české historie vystupují témata německá, židovská, rakouská a polská.
12. Existuje v Praze „polská čtvrť“?
Ne. A možná je to dobře.
Polské stopy jsou roztroušeny po různých částech města, protože polsko-české vazby se nikdy neomezovaly na jednu emigrantskou komunitu. Vyrůstaly ze sousedství, dynastických sňatků, společného náboženství, politické rivality, literatury, demokratické opozice a běžných cest.
Na Hradčanech potkáváme Dobravu, Vojtěcha a Jagellonce. Na Vinohradech – Chopina a ulici Polskou. Na Žižkově – Ryszarda Siwce. Na Starém Městě – současný Polský institut.
Tato mapa říká něco důležitého o Praze. Město je české, ale nikdy nebylo výhradně české. Tvořili ho lidé mnoha jazyků, náboženství a národností. Poláci jsou jednou z nití této tkaniny – ne vždy tou nejhrubší, ale dostatečně výraznou, aby se po ní šlo stopou celým městem.
Navrhovaná trasa polskými stopami v Praze
Plná varianta – cca 5–6 hodin s přestávkami
- Pražský hrad a Starý královský palác – Dobrava, sv. Vojtěch, Vladislav Jagellonský a Vladislavský sál.
- Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha – společný svatý Čechů a Poláků.
- Sestup přes Malou Stranu a Karlův most – příběh česko-polských kontaktů ve středověku a v habsburské éře.
- Malé náměstí – Polský institut.
- Vinohrady – ulice Polská a Chopinova a procházka Riegrovými sady.
- Žižkov, Siwiecova – pomník Ryszarda Siwce a příběh roku 1968.
Krátká varianta – cca 2–3 hodiny
Nejlepší je vybrat jednu ze dvou částí:
- Hradčany a Jagellonci – Pražský hrad, katedrála a Vladislavský sál;
- Polská Praha 20. století – Polský institut, Vinohrady a pomník Ryszarda Siwce.
Pro návštěvníky Prahy poprvé bude nejlepším výchozím bodem Královská Praha nebo prohlídka interiérů Pražského hradu. Při soukromé prohlídce můžeme připravit také tematickou trasu zaměřenou výhradně na polské stopy.
Poláci a Češi – sousedé, kteří se smějí na jiné věci
Poláci rádi říkají, že dobře rozumí Čechům. Češi to často poslouchají s zdvořilým překvapením.
Jazyky jsou podobné, dějiny propletené a hranice blízko. Každá společnost si však vytvořila vlastní způsob vyprávění o porážkách, hrdinech a státě. Poláci častěji staví pomníky lidem, kteří prohráli s důstojností. Češi častěji staví vedle pomníku hospodu a ptají se, zda hrdina nepřeháněl.
Je to samozřejmě zjednodušení. Ale procházka polskými stopami ukazuje, že oba národy po staletí vedou dialog právě mezi patosem a ironií. Svatý Vojtěch je hrdina i člověk vyhozený z vlastní diecéze. Vladislav Jagellonský je králem velké dynastie a monarchou, který na všechno odpovídal „dobře“. Chopin se stává názvem klidné ulice. Ryszard Siwiec, po dlouhá léta zamlčený, dostává v Praze pomník se slovy: „Slyšte můj křik“.
Praha nevypráví polskou historii na jednom místě. Je třeba ji sebrat samostatně, krok za krokem. Nejprve kámen, pak tabulka s názvem ulice, poté archivní fotografie a cizí příjmení.
A když se všechny prvky začnou k sobě hodit, ukáže se, že jsme cestovali nejen po Praze. Kráčeli jsme po tisíciletí sousedství.
Zdroje a další čtení
[^1]: Encyclopaedia Britannica, „Mieszko I“ a studie o manželství Mieszka I. a Dobrawy; viz také Muzeum dějin Polska – počátky Piastovského státu. [^2]: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha – VisitCzechia. [^3]: Encyklopedia PWN – sv. Vojtěch a materiály Arcidiecéze Gniezno. [^4]: Muzeum dějin Polska, „Polsko na Hradčanech“. [^5]: Historia: Poszukaj, „Král Vladislav a mistr Benedikt“. [^6]: Muzeum dějin Polska, „Polsko na Hradčanech“. [^7]: Encyclopaedia Britannica, Defenestrace Prahy. [^8]: Chopin.pl, cesty Fryderyka Chopina po Čechách. [^9]: Biografie Adama Mickiewicze a kronika evropské cesty; viz Muzeum Adama Mickiewicze v Paříži. [^10]: Polský institut v Praze, „Polské stopy v Praze“. [^11]: Ústav národní paměti, připomínka Ryszarda Siwce v Praze. [^12]: Encyklopedia Solidarności, Ryszard Siwiec. [^13]: Dzieje.pl / PAP, mural a pomník Ryszarda Siwce v Praze. [^14]: Ústav pro studium totalitních režimů – okupace Československa v roce 1968. [^15]: Polský institut v Praze – oficiální stránka. [^16]: Polský institut v Praze, projekt „Polské stopy v Praze“.