Praha je město, které rádo předstírá, že je kulisa.
Ve dne jí to jde snadno. Hradčany se tyčí vysoko nad Vltavou jako dekorace k historickému dramatu. Karlův most hraje procesí světců a turistů. Staroměstské náměstí každou hodinu spouští Orloj, jako by město mělo svůj vlastní mechanický divadla času. V pasážích Nového Města se světlo odráží od skla a mramoru a v Lucerně svatý Václav sedí na obráceném koni, jako herec v absurdní hře, který právě zapomněl sejít ze scény.
Ale pravá divadelnost Prahy začíná večer.
Když zmizí výletní skupiny a objeví se diváci.
Když lidé nejdou jen městem, ale do divadla.
Do Národního divadla, které nad Vltavou září zlatem jako slib národa. Do Stavovského divadla, kde Mozart měl premiéru „Don Giovanniho“. Do Laterny Magiky, kde se film, pohyb, světlo a tělo snaží stát jedním jazykem. Do malých scén, kde vznikl český absurd, ironie a politický šepot. Do černého divadla, které již léta fascinuje turisty, protože nepotřebuje znalost jazyka. Do Žižkova, kde fiktivní génius Jára Cimrman již desetiletí říká Čechům o nich samých více než mnoho skutečných národních hrdinů.
V létě Praha vyrazí ještě dál: na dvory, do parků, na Letnou, pod stany současného cirkusu, do zahrad a na hradní scény pod širým nebem.
Divadelní Praha není doplňkem k prohlídce.
Je jedním z nejdůležitějších způsobů, jakým Češi vyprávějí sami o sobě.
Divadlo v Česku, tedy něco víc než večerní zábava
V Polsku se divadlo často pojí s vysokou kulturou, školní četbou, velkým režisérem, premiérou, elegancí nebo muka sedět v nepohodlném křesle. V Česku má divadlo také tento rozměr, ale v Praze se cítí něco ještě: divadlo je součástí občanského života.
Nejen jevištěm.
Místem setkání.
V českých dějinách bylo divadlo prostorem jazyka, identity, odporu, ironie, politického nedopovězení a inteligentního mrknutí na diváka. Když se nešlo říct všechno přímo, divadlo učilo mluvit bokem. Když byla politika těžká, divadlo hledalo absurdní štěrbinu. Když národ chtěl vybudovat vlastní symboliku, budoval také vlastní národní scénu.
Proto je česká divadelní kultura tak důležitá.
Zde jeviště nemuselo vždy křičet.
Někdy stačilo jedno věta, pauza, gest, předmět na stole nebo ticho po smíchu.
Národní divadlo, tedy zlatá koruna nad Vltavou
Pokud chceme pochopit pražské divadlo jako symbol, musíme začít u Národního divadla.
Česky: Národní divadlo.
Stojí nad Vltavou, na Národní třídě, s výhledem na řeku, Legionářský most, Hradčany a město, které velmi dobře ví, že tato budova není jen místem představení. Oficiální historie Národního divadla připomíná, že budova byla otevřena v roce 1881 a po požáru 12. srpna 1881 byla obnovena díky obrovské společenské mobilizaci a znovu otevřena v roce 1883.
Je to historie, kterou Češi vyprávějí sami sobě s hrdostí.
Protože Národní divadlo nebylo běžnou investicí. Bylo to manifestem. V 19. století, v době národního obrození, bojoval český jazyk a česká kultura o prestiž v habsburské monarchii. Vlastní národní divadlo znamenalo: máme jazyk, máme literaturu, máme hudbu, máme publikum a máme právo na vlastní hlas.
Na fasádě Národního divadla se nachází slavný heslo:
Národ sobě.
Národ sobě.
Těžko najdeme kratší shrnutí celého projektu.
Nebylo to divadlo „pro národ“ z milosti moci.
Bylo to divadlo postavené národem pro sebe.
Požár, který se stal zakladajícím mýtem
Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno v roce 1881, ale brzy poté vyhořelo. Požár byl tragédií, ale rychle se stal součástí národního mýtu. Společnost znovu vybrala peníze, divadlo bylo obnoveno a v roce 1883 bylo otevřeno podruhé.
Tento druhý start byl možná ještě důležitější než ten první.
Protože ukazoval, že symbol nebyl dán jednou navždy. Musel být zvednut z popela.
V tomto smyslu je Národní divadlo velmi české: trochu patetické, ale prázdné. Postavené z emocí, peněz obyčejných lidí, ambicí umělců a potřeby, aby český jazyk měl jeviště důstojné své historie.
Dnes v komplexu Národního divadla působí opera, drama, balet a Laterna Magika. Není to jedno divadlo, ale celý organismus, v němž se národ, stát, umění a veřejnost stále setkávají pod zlatou korunou nad Vltavou.
Stavovské divadlo, tedy Mozart opravdu byl v Praze
Druhým velkým místem pražského divadla je Stavovské divadlo, česky Stavovské divadlo.
Je to budova z roku 1783, zachovaná v téměř původním klasicistním tvaru. Jeho historie je nerozlučně spjata s Mozartem, zejména se světovou premiérou opery Don Giovanni, která se zde konala v roce 1787.
Je to jedno z těch míst, kde je turistický slogan pravdivý.
Mozart opravdu byl v Praze.
A Praha ho opravdu milovala.
Vídeň byla vůči Mozartovi chladnější, náročnější, úřednější. Praha přijímala jeho hudbu s nadšením. „Don Giovanni“ měl zde premiéru a Stavovské divadlo si dodnes uchovává atmosféru místa, kde velká evropská kultura není abstrakcí z učebnice, ale událostí, která měla konkrétní adresu.
Stavovské divadlo je méně monumentální než Národní divadlo.
Ale má něco bezcenného: paměť přítomnosti.
Nejen českou.
Evropskou.
Pokud Národní divadlo říká: „národ sobě“, Stavovské divadlo říká: „Praha byla součástí velké evropské konverzace“.
Stavovské divadlo a každodennost centra
Stavovské divadlo leží hned vedle Ovocného trhu, nedaleko Staroměstského náměstí, Karolina a uliček Starého Města. Snadno kolem něj přejdete příliš rychle. Je elegantní, světlý, klasicistní, trochu schovaný mezi domy.
A přece stojí v jednom z nejdivadelnějších bodů Prahy.
Kilometr dál máme Univerzitu Karlovu. Nedaleko Náměstí, Orloj, cesta ke Karlův most. Okolo kavárny, knihkupectví, obchody, dav, ale také divné pražské pocity, že kultura nepotřebuje samostatnou čtvrť. Je vtisknuta mezi každodenní průchody.
To je velmi důležité pro pochopení města.
V Praze divadlo nemusí vždy stát „zvlášť“.
Často je na cestě.
Laterna Magika, tedy když divadlo přestane mluvit jedním jazykem
Praha dala světu také něco experimentálnějšího: Laterna Magika.
Je to legendární scéna spojující divadlo, tanec, film, obraz, hudbu, světlo, multimédia a pohyb. Vznikla v roce 1958 jako československý avantgardní projekt a dnes působí v rámci Národního divadla.
Je to ideální divadlo pro Prahu.
Protože Praha byla vždy městem mnoha jazyků. Čeština, němčina, jidiš, latina, italština, francouzština, ruština, angličtina, jazyky turistů, jazyk úřadu, jazyk kavárny, jazyk ulice. Laterna Magika z toho dělá jevištní pravidlo: nemusíte vše vyslovit slovem. Obraz, pohyb, světlo a tělo mohou mluvit nad jazyky.
Pro turistu je to důležité prakticky.
Pokud neznáte češtinu, Laterna Magika je jednou z nejjednodušších divadelních cest do Prahy. Ne proto, že je „lehká“. Protože se neopírá výhradně o dialog.
Je to divadlo, které ukazuje, že v Praze lze pochopit více, než se rozumí slovy.
Černé divadlo, tedy pražská specialita pro oko
Mnoho turistů hledajících divadlo v Praze narazí na heslo: černé divadlo.
Anglicky black light theatre, česky černé divadlo. Je to forma založená na hře světla, černé, fluorescenčních barvách, optických klamech, pohybu a neviditelných herců. Herec v černém zmizí na černém pozadí, předměty vznášejí, postavy září, scéna začíná fungovat trochu jako sen nebo živá animace.
Černé divadlo je velmi populární mezi turisty, protože obvykle nepotřebuje znalost jazyka. Můžete vejít, sednout a dívat se. Děti často chápou rychleji než dospělí, protože se neptají, „je to vážné divadlo“. Prostě vidí magii jevištního triku.
Stojí však za to vědět, že kvalita pražských představení černého divadla bývá různá. Jsou pečlivé, poetické, vizuálně propracované, ale jsou také více turistické, zaměřené na rychlý efekt.
Černé divadlo je nejlepší brát ne jako „nejdůležitější divadlo Prahy“, ale jako zajímavou pražskou formu vizuální zábavy.
Trochu iluze.
Trochu snu.
Trochu města, které za soumraku rádo mizí a objevuje se znovu.
Divadlo Na zábradlí, tedy malá scéna velkého absurd
Pokud chceme pochopit Prahu 20. století, musíme sestoupit z velkých scén do menších divadel.
Jedním z nejdůležitějších je Divadlo Na zábradlí, česky Divadlo Na zábradlí, které se nachází nedaleko Vltavy, na Anenském náměstí.
Je to místo zvláště spojené s Václavem Havlem. Knihovna Václava Havla připomíná, že Havel zde začal pracovat v roce 1960 jako jevištní technik a pak působil jako dramaturg a autor. Právě v takovém místě lze pochopit, že české divadlo dokázalo dělat politiku bez transparentu.
Dokázalo ukázat systém prostřednictvím jazyka úřadu, směšnosti rituálů, bezmoci člověka vůči institucím, absurdity každodenních dialogů.
Havel nevznikl z ničeho.
Vyrostl také z divadla.
Z kulis, jeviště, malých sálů, rozhovorů, omezení a potřeby říkat pravdu tak, aby prošla cenzurou nebo alespoň byla pochopena těmi, kteří ji měli pochopit.
Absurd po česku
České absurd se liší od čisté filozofické zoufalství.
Je více kancelářské.
Chodbojové.
Více založené na pečetě, protokolu, špatně formulované větě, rozhovoru, který vypadá normálně, ale vede nikam.
Právě proto je české divadlo 20. století tak silné. Nepotřebovalo velké křiky, aby ukázalo útlak. Stačilo ukázat člověka, který nemůže vyřídit jednoduchou věc, protože jazyk instituce se oddělil od smyslu.
V Praze mělo takové divadlo zvláštní váhu.
Protože město bylo zároveň krásné a kontrolované, plné kultury a plné strachu, inteligentní a nucené předstírat, že některé věci nechápe.
Divadlo se stávalo místem, kde se dalo rozumět společně.
I když se nešlo říct všechno přímo.
Jára Cimrman, tedy největší Čech, který nikdy neexistoval
A pak je Jára Cimrman.
Nelze psát o pražské divadelní kultuře a vynechat člověka, který neexistoval, a přesto se pro mnoho Čechů stal jedním z nejdůležitějších krajanů.
Cimrman je fiktivní český génius: vynálezce, dramatik, cestovatel, pedagog, filozof, sportovec, objevitel a člověk, který byl samozřejmě všude, poradil všem velkým tohoto světa, téměř všechno vynalezl, ale nikdy nestihl být uznán.
Vytvořili ho Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Divadlo Járy Cimrmana působí od konce 60. let 20. století a jeho představení mají velmi zvláštní formu: nejprve vědecky znějící seminář o životě a díle Cimrmana, pak hra údajně nalezená nebo napsaná samotným mistrem.
Je to české absurd v čistém stavu.
Vědecká vážnost slouží kompletnímu vymyšlení.
A vymyšlení začíná říkat pravdu.
Fenomén Cimrmana je tak silný, že v roce 2005, během televizní ankety Největší Čech — Největší Čech — fiktivní Jára Cimrman získal obrovské množství hlasů a podle relací mohl vést v nominacích, ale byl vyloučen, protože nebyl skutečnou osobou. Je to jeden z nejkrásnějších momentů české kultury: náptaný na největšího krajana masově ukazuje člověka, kterého si sám vymyslel.
Ne proto, že by neuctíval vlastní historii.
Spíše proto, že velmi dobře rozumí vlastnímu vztahu k pomníkům.
Cimrman je pomník anti-pomníkový.
Geniální neúspěšník.
Česká odpověď na příliš velký patos.
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana
Dnes se s Cimrmanem nejvíce spojuje Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.
Právě tam lze vidět toto zvláštní divadlo, pokud znáte češtinu nebo máte odvahu ponořit se do humoru, který se opírá o jazyk, pseudo-akademický tón a jemné posuny smyslu. Pro cizince bez češtiny to může být těžké, protože velká část vtipu sedí ve slově. Ale i samotná znalost tohoto fenoménu pomáhá lépe pochopit Čechy.
Cimrman říká o něčem velmi hlubokém: o národě, který potřebuje hrdiny, ale ne zcela věří hrdinství. O zemi, která chce být hrdá, ale bojí se nafouknutosti. O kultuře, která místo budování pomníku z mramoru buduje legendu z vtipu.
A pak tento vtip bere smrtelně vážně.
Loutky, marionety a pražské divadlo pro děti
Praha má také silnou tradici loutkového divadla.
Česká loutkářská kultura je mimořádně bohatá a marionety jsou od dávna součástí české představivosti. Pro turisty jsou viditelné především obchody s marionetami a představení pro rodiny, ale za touto komerční vrstvou stojí mnohem hlubší tradice.
Loutkové divadlo v Česku není jen zábavou pro děti.
Může být poetické, groteskní, politické, literární, absurdní. Loutka umožňuje říct věci, které herec někdy nemůže říct přímo. Má v sobě odstup. Je živá i mrtvá. Vážná i směšná. Může být Králem, Žołněrem, Ďáblem, Smrtí a bláznem zároveň.
Je to také část českého divadelního myšlení.
Svět je trochu scéna.
Člověk trochu herec.
A někdy marioneta, která najednou začíná chápat vlastní provázky.
Letní divadla, tedy Praha vychází pod širé nebe
V létě Praha přestává vejít do sálů.
Vychází na dvory, do parků, na hradní prostory, pod stany a na dočasné scény. Jedním z nejznámějších událostí je Letní shakespearovský festival. Oficiální materiály festivalu uvádějí, že jeho počátky souvisejí s Václavem Havlem, který na začátku 90. let otevřel Pražský hrad umělcům a veřejnosti; první shakespearovské představení bylo uvedeno v roce 1990 a pravidelně se festival koná od roku 1998.
Je to krásná scéna: Shakespeare na Pražském hradě.
Moc, historie, divadlo, letní vzduch a jazyk, který po staletí dobře snáší všechny překlady.
V létě jsou důležité také jiné formy: současný cirkus, festivaly na Letné, venkovní koncerty, malé čtvrtinové scény, představení v zahradách, události pro děti, performance a nezávislé divadlo. Praha v létě připomíná, že divadlo nemusí mít střechu.
Stačí večer.
A lidé, kteří se na chvíli shodnou dívat jedním směrem.
Divadlo a turista: co vybrat?
Pokud neznáte češtinu, nejjednodušší je začít od vizuálních forem: Laterna Magika, černé divadlo, balet, opera s titulky nebo koncertní letní události.
Pokud znáte trochu češtinu nebo chcete ponořit do české kultury hlouběji, stojí za to zkontrolovat repertoár Národního divadla, Stavovského divadla, Divadla Na zábradlí, Dejvického divadla nebo Žižkovského divadla Járy Cimrmana.
Pokud cestujete s dětmi, dobře fungují marionety, vizuální divadlo, kratší představení a letní rodinné scény.
Pokud chcete jen cítit divadelní Prahu bez nákupu lístků, jděte večer od Národního divadla nad Vltavu, pak přes Národní třídu směrem k pasážím, Lucerně a Václavskému náměstí.
Praha sama zahraje první dějství.
Vidět divadelní Prahu s průvodcem
Divadla lze sledovat z repertoáru.
Ale divadelní Prahu je nejlepší pochopit také v městě.
Polští průvodci z ukazují místa, kde pražská kultura vychází za divadelní sály: náměstí, pasáže, kavárny, scény, skryté průchody a čtvrti, kde se divadlo mísí s každodenností.
Na první kontakt s historickým centrem je dobrým výběrem Praha v pilulkách, protože vede přes místa, kde Praha sama jedná jako scéna: Staroměstské náměstí, Orloj, uličky, Karlův most a nejdůležitější body města.
Pokud vás zajímají kulisy městského života, novinka, Lucerna, pasáže, kino a česká ironie, skvěle odpovídá Tajná místa Prahy – pasáže a skryté průchody.
Pokud chcete vidět čtvrť, kde žije fenomén Cimrman a méně slušná pražská každodennost, stojí za to zkontrolovat Žižkov alternativně.
Pokud vás zajímá vícejazyčná, literární a trochu temná Praha, dobrým doplňkem je Praha Kafky, protože Kafka, Havel a Cimrman — ačkoli velmi různí — ukazují tři způsoby, jakými Praha mluví o člověku ztraceném ve světě znaků.
A pokud dáváte přednost večerním příběhům, symbolům a atmosféře města za soumraku, odpovídá Praha ve stínu legend.
Divadelní Praha nekončí po spuštění opony.
Někdy začíná teprve tehdy, když vycházíte z divadla na ulici a všimnete si, že celé město stále hraje.
Zdroje a další čtení
- History — National Theatre Prague
- Stavovské divadlo — Prague City Tourism
- Divadlo Na zábradlí — historie
- Žižkovské divadlo Járy Cimrmana — oficiální stránky
- Divadlo Járy Cimrmana — Česká divadelní encyklopedie
- Největší Čech — Česká televize / informace o anketě
- Summer Shakespeare Festival 2026 — Prague Castle
- Prohlídky Prahy —
- Pasáže Prahy —
- Žižkov alternativně —